Původ poštovních holubů a jejich vyžití pro přenášení zpráv

Původ poštovních holubů, podobně jako původ jiných plemen chovaných holubů se odvozuje od divokého holuba skalního. První zmínkou o využití orientačního smyslu holubů je známý biblický příběh o ztroskotání Noemovi archy na hoře Ararat. Noe vypustil nejprve vránu, která se nevrátila. Poté vypustil holubici, která se vrátila s olivovou ratolestí v zobáku, což je vlastně první zmínka o orientační schopnosti holubů a jejich lásce k domovu. Na vysvětlení pro chovatelské laiky musím dodat, že zmíněná ratolest nebyla darem pro paní Noemovou, ale byla určena ke stavbě hnízda, což asi zklame romantiky, ale takový je život.

Dalším dokladem o tom, že orientační smysl holubů nebyl neznámým pojmem ani ve starověkých civilizacích je nástěnná malba v chrámu Medina Huba pocházející z doby Ramsese III., 3000 let př. Kr. Malba znázorňuje faraona stojícího se žezlem a šípy před dvěma oltáři, na kterých jsou položeny koruny Horního a Dolního Egypta. Za oltářem vzlétají čtyři holubi, aby oznámili do čtyř světových stran zprávu o korunovaci.

holubí hnízdiště (nález z vykopávek v Karanis, Egypt)

Na snímku je k vidění holubí hnízdiště nalezené při vykopávkách v Karanis v Egyptě. Tyto "džbány" sloužily jako hnízda a byly horizontálně umisťovány podél stěn z nepálených cihel. Na stránkách Kelsey Museum of Archaeology, University of Michigan se uvádí, že při vykopávkách v Karanis se našlo 6 takovýchto "holubníků", některé až pro cca 250 holubů. Celkově se odhaduje, že mohlo být v Karanis chováno současně až 4000 holubů. V dochovaných svitcích o vybíraných daních je záznam o tom, že "výměr za holubník" byl v období 173-175 našeho letopočtu v Karanis vybírán od 12 lidi. Podle dochovaných záznamů sloužili holubi převážně k obohacení jídelníčku a zvýšení zisku jednotlivých zemědělských usedlostí. Příležitostně byli používáni při obětních rituálech.

holubníky byly tvořeny horiznotálně poskládanými "džbány" podél takovýchto stěn.

Písemné záznamy o využívání holubů starými Řeky pocházejí ze XVI. století př. Kr. Údajně i výsledky starověkých olympiád byly oznamovány prostřednictvím holubů. Největšího rozmachu však dosáhl přenos zpráv v Egyptě a Babylonské říši, kde již lze vystopovat řízenou organizaci holubí pošty, která se tak podílela na výkonu vlády těchto starověkých mocností. Holubi v té době ale přenášeli nejen příkazy vládců, ale i obchodní a dokonce milostnou korespondenci. Již tehdy měla informace svou cenu za kterou se platilo. V té době byl přenos informací pomocí holubů jednoznačně nejrychlejším možným způsobem. Ze starých pramenů víme, že holubi překonali trasu Babylon – Aleppo (Sýrie) za 38 hodin, zatímco běžcům trvala cesta více než čtyři týdny.

Vrcholu organizace ve starověku dosáhla holubí pošta na Blízkém východě, kde se k přenosu zpráv používalo vyšlechtěného, tzv. orientálního holuba, který o několik století později posloužil k vyšlechtění holuba poštovního v podobě, jaké je známe dnes. Největšího rozmachu dosáhla holubí pošta v době panování bagdádského kalifa Nur Edinna, který již v roce 1167 vybudoval téměř dokonalou poštovní síť, tvořenou holubníky, vzdálenými od sebe 80 - 100 km. Jeho následník, kalif Abaši Achmet Našer, tuto službu ještě zdokonalil a umožnil za vysoký poplatek využívat poštovních služeb i soukromé osoby. Fungující síť byla zničena r. 1242 vpádem mongolských kmenů. Holubí pošta se zachovala v Persii, kde fungovala ještě v 17. a 18. století a Egyptě, kde v roce 1288 bylo na státním holubníku kolem 1900 holubů. Ve využívání holubí pošty pak pokračovali Turci, zprávy z Alexandrie dorazily do Cařihradu za jediný den.

Do Evropy se tito holubi dostali během křižáckých válek, ale přenosu zpráv se začali využívat až v 16. století. Tou dobou bylo možno holuby nalézt téměř ve všech klášterech a hradech. K dopravě zpráv a spojení sice využíváni byli, ale rozhodně se nejednalo o promyšlenou, organizovanou činnost. K oživení a cílevědomému chovu a šlechtění poštovního holuba v dnešní podobě d ošlo až na konci 18. a počátkem 19. století v Belgii. Moderní poštovní holub se šlechtil z hlediska orientace v prostoru a schopnosti návratu z velkých vzdáleností. Do té doby se používala různá plemena, dost se od sebe lišící a tak i vzhled poštovních holubů se lišil podle regionu svého vzniku. Zásadní vliv na vyšlechtění moderního poštovního holuba měli chovatelé z okolí Lutychu a Antverp. Lutyšský holub se vyznačoval krátkým, silným tělem s krátkým krkem na nízkých nohách. Byl vyšlechtěn z holubů, kterým se říkalo Smerle, s přispěním holubů Le Camus, což byli údajně potomci holubů dovezených z Persie a holubů místního původu Smyter, velice odolných a plodných. Druhým zásadním typem byl tzv. holub Antverpský. Vyznačoval se statnou postavou s dlouhým krkem na vysokých nohách. Vynikal rychlým letem a výbornou pamětí. I zde byl jako základ použit holub Smerle s příměsí krve vysokoletců Camulet a bradavičnatých plemen holubů anglického původu. Toto bradavičnaté plemeno bylo údajně potomstvem perských holubů a kromě podílu na vyšlechtění poštovních holubů se podílelo i na šlechtění dnešních okrasných plemen dragounů a karierů. K těmto dvěma základním typům přispěli ještě svým dílem chovatelé z okolí Gentu a Verviers. To, čemu dnes říkáme moderní poštovní holub je tedy výsledkem vzájemného křížení a permanentní, chtělo by se říci každodenní tvrdé selekce takto vzešlých jedinců. K typovému sjednocení poštovního holuba do dnešní podoby došlo ve 30. - 50. letech 19. století. K organizaci šlechtitelské práce sloužily chovatelské spolky. První byl založen v roce 1825 v Lutychu a již v následujícím roce pořádal první závod. Pravé chovatelské „šílenství“ však patrně vyvolalo posezení několika obchodníků z Verviers v místní hospodě. Jejich obchodní zájmy byly závislé na informacích z Lutychu a oni museli vyřešit otázku, jak je co nejrychleji získat. Protože několik z nich chovalo poštovní holuby, byla volba jasná. Jasné však nebylo, komu se dostane té cti. V nastalé hlasité hádce o to, čí holuby jsou nejrychlejší, padlo rozhodnutí. Vyšlou je všichni a navíc se vsadili o velké peníze. Zpráva se rozšířila a celé město sázkami žilo a s napětím očekávalo výsledek. První holub přiletěl asi s půlhodinovým náskokem a celé město slavilo vítěze i jeho majitele. Později závod opakovali, k sázkařům se přidávali další a další, a tak se z nevinného hospodského hecování zrodily sportovní závody poštovních holubů. Jak vidíte, v hospodách se nerodí jen zaručeně nejlepší fotbalové sestavy ale i celá sportovní odvětví. Na památku této historické události zůstává obliba hostinců mezi chovateli na vysoké úrovni až do dnešní doby.

Nezůstalo však jen u závodů. Schopnosti holubů nezůstaly utajeny armádám a to nejen v době nedávné ale i ve starověku. Římský historik Plinius se např. zmiňuje o tom, že Brutus, obklíčený Marcem Antoniem žádal pomocí holubů o posily. Roku 43 př. Kr. udržoval Decimus Brutus pomocí holubů spojení s obléhanou Modenou. Podobně celá Římská říše udržovala spojení s provinciemi pomocí holubí pošty a často jen díky včasným informacím byla schopna v pravou chvíli vyslat své legie do odbojných provincií. Legendární se v Evropě stala záchrana holandského města Leiden v roce 1573 během holandsko španělské války o samostatnost. Město soužené dlouhodobým obléháním se chystalo ke kapitulaci, dostalo však prostřednictvím holubů zprávu o vojsku prince Oranžského, které jim táhlo na pomoc a obléhání vydrželo. A jak dopadli poslové spásy? Do konce života byli opečováváni na náklady města, po smrti balzamováni a dodnes prý jsou uchováváni na Leidenské radnici. Ve středověku prokázali Benátské republice holubi tak cenné služby, že se stát zavázal provždy krmiti všechny holuby. Známí holubi z náměstí sv. Marka jsou možná i vzdálenými potomky těchto opeřených vojáků Benátské republiky. Přesto lze konstatovat, že využívání holubů bylo v Evropě spíše nahodilé než systémové. Karta se začala obracet až v 19. století, tedy v době, kdy došlo k prvním, ale důležitým krokům vedoucím ke vzniku moderního poštovního holuba. Například v roce 1815 se podařilo pomocí holubů bankéři Nathanu Rotschildovi získat informace o Napoleonově porážce u Waterloo o celé 3 dny dříve než britské vládě v Londýně. Bankovní operace vykonané na jejich základě stály u zrodu majetkového prospěchu, o kterém by asi mohli vyprávět ještě jeho současní potomci. Rakousko – uherská armáda použila poprvé holuby roku 1849 během útoku na Benátky. V roce 1850 začala využívat služeb holubů agentura Reuter především pro rychlé získávání burzovních zpráv. Finanční úspěch umožnil pozdější vybudování obrovské tiskové agentury. V roce 1870 – 1871 během pruského obléhání Paříže přenesli holubi 115 000 úředních depeší a 1 000 000 soukromých zpráv. Holubi byli dopravováni balony z Paříže a zprostředkovávali spojení během celé doby obležení.

Samostatnou kapitolou v historii poštovních holubů je jejich účast v obou světových válkách v Evropě. Více informací je k dispozici z období 1. světové války, protože došlo ke skutečně masovému nasazení holubů na obou stranách fronty. Historické prameny uvádí, že Německo mělo ve službě 120 000 holubů, Francie 30 000 a Velká Británie jich zmobilizovala 80 000. Na obou stranách fronty bylo v činnosti 450 pohyblivých stanic. Používali se ke zpravodajské činnosti, získávání topografických údajů a především k operativnímu předávání zpráv a rozkazů. Holubi vykonávali řadu funkcí a trpěli stejně jako vojáci, byli stejně jako oni obětí střelby i otravy bojovými plyny. Mnoho jich zahynulo, ale mnoho jich splnilo úkol. Jejich význam stoupl do té míry, že v květnu 1917 byli holubi přiděleni nejen velitelstvím a divizím ale i nižším stupňům až do úrovně roty, dělostřeleckým pozorovatelnám atd. Podle rozkazu nesmělo vzlétnout žádné letadlo, vyplout žádná válečná loď či ponorka bez poštovních holubů. Málokterý rozkaz zachránil tolik lidských životů. Největších úspěchů dosáhli holubi v roce 1918 v období tzv Hindenburgovy jarní ofenzivy, kdy při rychlých přesunech armád přinášely denně více než 300 hlášení a topografických údajů do hlavního stanu. Holubi byli letecky dopraveni za frontu a shozeni na padácích v koších. Tímto způsobem bylo možné téměř každou hodinu dodávat aktuální informace z bojů. Poštovní holub byl mnohdy poslední nadějí vojáků v beznadějné situaci. V pařížském Dome des Invalides jsou uloženy pozůstatky holuba č. 787-15 spolu s řádem „Čestné legie“, který získal za záchranu obklíčených vojáků pevnosti Vaux. Velitel pevnosti Rainol vyslal tohoto holuba se zprávou o situaci velitelství do Verdunu. Holub přilétl do svého holubníku omámen otravným plynem a zatím co mu snímali zprávu, pošel. V podobné situaci vypustili Britové poštovního holuba č. 2709. Holub byl krátce po vypuštění zasažen nepřátelskou palbou a spadl zraněn za postavením, kde v dešti ležel až do rána. Když se probral, vydal se opět na cestu a doletěl až na svůj holubník, kde uhynul dřív, než mu zpravodajský důstojník stačil odejmout zprávu. Jeho pozůstatky lze spatřit v museu United Servise spolu s válečným křížem „Za zásluhy“. Nejslavnějším holubem britské armády byl holub 888, který se mnohokrát vyznamenal při doručování zpráv. Obdržel řadu vyznamenání, mimo jiné i diplom britského krále. Po válce mu byla přidělena doživotní penze a posléze byl pohřben s vojenskými poctami. Nakonec i americká armáda pracovala na frontě asi se 100 000 poštovních holubů.

holub v armádních službách

Víme, že i během 2. světové války bylo hojně využíváno služeb holubů. Podle armádních archivů bylo při invazi do Francie použito několik tisíc poštovních holubů z vojenských holubníků i od civilních chovatelů. Příchodem techniky jejich význam klesal, ale když selhalo úplně všechno, byl tady ještě ten neobyčejně obyčejný poštovní holub, který byl tou poslední záchranou ve chvílích, kdy mohl pomoci jen zázrak. O jeden takový zázrak se postaral holub, kterému říkali Winkie. Jak uvádí James Gilroy v knize „Opeření a srstnatí hrdinové 2. světové války“, byl Winkie členem posádky bombardéru, který se vracel z akce. V tento smolný den se poškozený letoun vracel na základnu, ale 150 mil před cílem se zřítil do moře. Situaci komplikoval silný vítr a vysoké vlny. Posádka hledala holuba, ten však nebyl k nalezení. Náhle jej spatřili, právě vylézal z koše, který byl při pádu vymrštěn z trosek letadla a roztříštil se o vlny. Posádce se ulevilo, když se dostal ven, ale smolný den ještě nekončil. Voda a silná vrstva oleje udělaly své. Přesto holub s vypětím sil dokázal vzlétnout a zamířil k domovu. Doletěl šťastně, ale neměl žádnou zprávu od trosečníků. Nicméně vojáci poznali stopy oleje i slané vody a odhadli, co se stalo. Vyslaná záchranná četa posádku nalezla a vzala na palubu. Holub Winkie byl vyznamenán Dickin Medal za chrabrost. Dalším vyznamenaným byl holub jménem Gustav, ev.č. NPS.42.31066, který jako první přinesl zprávu o situaci v Normandii po vylodění. Během 2. světové války zahynulo při plnění úkolů 20 000 holubů a 32 se stalo držiteli Dickin Medal. Kariéra poštovních holubů v armádách končila v padesátých letech 20. století, kdy potřeby armády plně pokryla spojovací technika. Vývoj techniky zkrátka zastavit nelze, alespoň do té doby, dokud máme 220 V v zásuvce.